Stahování filmů bez omezení!
Plemena koček
1.Perské a exotické kočky
Perská kočka je typická dlouhosrstá kočka a patří mezi nejstarší čistokrevná plemena koček vůbec. Do Evropy se rozšířila v průběhu 16. století patrně z Arménie, Turecka či Iráku. Tyto kočky, které dovezl Nicolas Claude Fabri de Peiresac, byly ale spíše podobné turecké angoře než typické peršance. Současně přivezl z Persie talský cestovatel Pietro de la Valle další kočky s kulatějšími hlavami a mnohem hustší srstí. Plemena byla mezi sebou křížena, jelikož obě měla dlouhou srst a velmi se k sobě hodila. Peršanka se rychle stala symbolem postavení, moci a bohatství, takže není divu, že si brzo našla cestu na evropské dvory a tehdejší šlechtická sídla. Cílené šlechtění začalo teprve kolem roku 1870 a z počátku bylo jeho snahou jen uchovat roztomilý panenkovský obličej perské kočky, časem se stalo hlavním cílem vyvíjení nových barevných variet, takže v současnosti můžeme obdivovat více než 60 různých zbarvení srsti těchto koček. Na první britské výstavě koček roku 1871 bylo vystaveno velké množství perských koček a krátce poté byly zveřejněny první standardy plemene. Záhy se rozšířily perské kočky do USA, kde byly roku 1903 vytvořeny americké standardy pro toto plemeno. Ty se od evropských lehce liší. V Evropě dávají chovatelé přednost méně zavalitému typu, zatímco američtí milovníci koček usilují o kompaktnější stavbu a snaží se docílit bohatši srsti. Velké dohady vznikají ohledně tvaru hlavy. Američané vyšlechtili kočku s extrémně krátkým nosem tzv. moderní typ, který se prosadil, i když ne tak výrazně, také ve Velké Británii. Přinesl s sebou ale mnohé zdravotní potíže, kočkám se špatně dýchá a mají deformované slzné kanálky, takže se jim objevuje kolem očí hnědavý výtok. V Česku se prvně objevily tyto kočky moderního typu až po roce 1989, když se výstavy otevřely západním chovatelům
2.Polodlouhoststé kočky
Někdy toto plemeno můžeme najít pod názvem American Wirehair. Předek všch koček tohoto plemene pravděpodobně pochází z New Yorku a to z místa zvaného Verona. Kocour, který měl červenobílou barvu, se v roce 1966 narodil v jedné místní stodole. Měl ještě další sourozence, ale Adam se od nich lišil svoji srukturou srsti- měl poněkud hrubší srst než všechna ostatní koťata a to i přesto, že jejich matak byla úplně normální kočka. Jedna milovnice koček se po spatření kocourka rozhodla, že si ho i s jeho jednou setřičkou vezme k sobě a bude se snažit docílit spáření. Po narození čtyřech koťat měla dvě koťata stejnou strukturu srsti jako jejich otec, a tak nadšená chovatelka začala s chovným programem. V roce 1967 začala tato plemena registrovat organizace CFA a v roce 1978 získalo toto plmeno dlouhoočekávaný titul šampiona. Dnes se tyto zvláštní kočka chovají hlavně v USA a mimo Spojené státy americké je velmi těžké se s tímto plemenem setkat.
3.Krátkoststé kočky a Somálské kočky
Habešská kočka patří ke krátkosrstým kočkám.Jedná se bezpochyby o přírodní plemeno, jedno z nejstarších známých. Vznik její současné podoby je však kupodivu zahalen tajemstvím.V roce 1868 byla přivezena z Etiopie do Velké Británie kočka jménem Zula.Dnešní podoba habešské kočky vznikla buď náhodně při páření tohoto plemene s obyčejnými domácími mourovatými kočkami či jako výsledek snah chovatelů vytvořit kočku podobnou těm, jejichž podoba je známa ze staroegyptských památek. Jedna z teorií také připouští možnost vzniku současné habešské kočky pářením s menšími divokými kočkami pocházející z Anglie (Fexix silvestris a Felix grampia).
Někteří chovatelé předpokládají, že již Římané přivezli předky těchto koček, původem z Egypta, do Británie, a tím se vlohy pro charakteristické zbarvení habešských koček dostaly do původní domácí populace.
První záznamy o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896. Do roku 1905 bylo evidováno 12 záznamů, z kterých 6 z registrovaných zvířat mělo některého z rodičů neznámého. Až v roce 1929 existoval dostatečný počet jedinců na to, aby se mohl založit první Abyssinian Cat Club a mohl se sestavit první standard.
Dvě světové války napáchali značné škody na chovu všech plemen a chov habešských koček nebyl v žádném případě výjimkou, spíše naopak. Už po první světové válce byla chovatelská základna zničena, po druhé světové válce žilo už jen několik chovných jedinců a chovatelé se začali obávat případného vymizení posledních zástupců tohoto plemene. Opravdový zájem o habešské kočky přišel v 50. letech 20. století, kdy se začaly stávat oblíbenými domácími mazlíčky.
V 70. letech 20. století utrpěl velké rány chov habešských koček ve Spojených státech amerických. Zmenšující se počet chovných zvířat způsobil výskyt rozlišných genetických nemocí a postižení, např. postižení obličeje, ale i postižení zubů a dásní. Proto nakonec organizace CFA (The Cat Fanciers' Association, Inc.) z obavy o přežití chovných zvířat povolila křížení s cizí krví, aby tak zachránila plemeno před vyhubením. Dnes už jsou na tom habešské kočky několikanásobně lépe a jejich chov se rozšířil téměř do celého světa. Je dnes také přísně zakázáno křížení s jinými, i příbuznými plemeny (např. s příbuznou somálskou kočkou).
4.Siamská a orientální kočka
Výskyt koček podobného vzezření na území dnešního Thajska je popisován v historických pramenech již od 14. století. Patří tedy vůbec k nejstarším plemenům koček na světě. Byly chovány v šlechtických rodinách a na královském dvoře. Do Velké Británie byla siamská kočka dovezena poprvé v roce 1880 jako dar siamského panovníka britskému konzulovi. Zanedlouho se dostala i do USA.. Křížením s domácími kočkami došlo k poklesu čistokrevnosti tohoto plemene. Od roku 1984 se chovatelé snaží o obnovení genotypu siamských koček a chov a obliba tohoto plemene rok od roku vzrůstá.
Nové variety, vzniklé ze spojení siamských koček s jinými plemeny, jsou podle FIF posuzovány jako skupina krátkosrstých koček s odznaky.
5.Neuznávané plemena koček
Americký bobtail je plemeno,které se mimo zemi původu vyskytuje jen zřídka.Toto plemeno vzniklo spontálnní přirozenou mutací.Říká se,že ve Spojených státech amerických se již dávno vyskytovaly mohutně stavěné,krátkoosacé kočky v polodivokém prostředí.Prvními chovateli těchto koček byli John a Brenda Sandersovi.Na konci 60. let 20. století byli na dovolené v indiánské rezervaci v Arizoně,kdy našli černé kotě s tabby kresbou a krátkým ocasem a vzali si je domů.Tento kocourek,kterého pojmenovali Yodi,se stal praotcem plemene americký bobtail.John a Brenda již měli domácí kočku jménem Mishi.Když byl Yodi dostatečně starý,spářil se s Mishi a v následném vrhu měla všechna koťata krátký ocasek po svém otci.
Když dvě milovnice koček Mindy Schultz a Charlotte Bentley koťata uviděly,rozhodly se na této mutaci založit plemeno.Vzaly si tedy několik koťat od Yodiho a Mishi s sebou.Časem nechaly zvířata pářit mezi sebou,tak s (dlouhosrstými) domácími kočkami.Do chovného programu byly zařazeny i další krátkoocasé kočky,které byly nacházeny po celé Americe.
Plemený standart amerického bobtaila byl sepsán na konci 70. let 20.století.Asi o 10 let později,v roce 1989,získalo toto plemeno předběžné oficiální uznání.V současnosti je uznávano téměř všemi chovatelskými organizacemi ve Spojených státech amerických,i když CFA uznala amerického bobtaila až v roce 2001.V USA je plemeno poměrně známé a oblébené,jinde je však dosud vídano jen zřídka.
